Film Účastníci zájezdu mě už od jeho prvního zhlédnutí neskutečně bavil. A ani po několika reprízách, které už jsem viděl, mě bavit nepřestává. Ovšem v zásadě se dá říci, že mě baví jenom kvůli tomu, jak jsou jeho protagonisté neskutečně příšerné stádo. V němž co figurka, to jiný druh jistého zoufalství. A zřejmě je kus pravdy na onom rčení, že nic tak nepotěší, jako neštěstí toho druhého.
Trmácet se někam autobusem, to bych snad ještě akceptoval. Ale trmácet se do tak tuctového místa jenom proto, abych se tam v doprovodu hordy pochybných našinců rozvalil na pláži a připadal si tam dejme tomu jako špekáček nad ohněm, to ne. Děkuji, nechci. A to nejen proto, že bych se nechtěl vyskytovat ve společnosti zmatených starších dam, protivného umělce, páru homosexuálů, úchyla nebo matičky v podání paní Holubové.
Znechutila by mě už i jenom samotná představa toho, jak zoufalá by to byla nuda, ale i to, že bych se měl bavit v duchu toho, co je zde považováno za zábavu. A kdybych už tam byl, musel bych se nepochybně udělat sám pro sebe a uklidit se někam hodně daleko od ostatních.
Protože podle mě je dovolená a cestování o něčem docela jiném. Člověk by měl poznávat jiná místa, ovšem nikoliv jen pláž, tuctový hotel a pár atrakcí. Člověk by měl poznávat reálný život, a také to, co jen tak někdo z ostatních našinců nepozná. Jistě, neuškodí ani trocha toho pohodlí u vody, nemusí vadit, když si někdo nechá něco zorganizovat, ale být součástí stáda, to tedy ne. Chce to možná i špetku toho adrenalinu, dobrodružství, trochu neznáma a třeba i nostalgických vzpomínek a klidně i trochu té nevinné ostudy, když na to přijde. Prostě to chce unikátní prožitek. A kdo mi ho nenabídne, nemá naději. Mě neosloví.
A proto mě nikdy v zájezdovém autobuse někam k evropskému moři nepotkáte. I když by ze mě možná měla paní průvodkyně radost. Protože neztrácím pas, nevyžaduji sex, nelulám za sedačky ani nekradu hnědé podšálky. Protože to můžou dělat jen „účastníci zájezdu“.